VÝSTUPOVÁ TRASA A PRŮBĚH

1. BC (4100m.)
Ta pravá sranda začíná až v BC Jižní Inylček. Tábor leží na soutoku ledovců Zviezdočka a Inylček ve výšce 4100 m. a je z něho parádní výhled jak na Pobědu, tak na Chána. Tábor poskytuje přiměřené zázemí - nájemní stany, jídelní stan, baňju (něco jako sauna), satelitní telefon, můžete si zde koupit nebo nechat doplnit plynové kartuše, popř. i půjčit něco z horolezecké výbavy. V táboře funguje i něco na styl horských záchranářů. Každá výprava je s táborem spojena pomocí zapůjčené radiostanice a v případě problémů je následně zorganizována záchranná akce. Jediným zklamáním bylo zásobování místního baru a kvalita stravování. Pravda, po půstu v kopci vám připadá i kombinace vařených krup a opečeného párku jako normální jídlo, ale přežít míchaná vajíčka, která ze všeho nejvíc připomínala připálenou koprovku, už byl přímo hrdinský čin. No a když se k tomu připočte nedostatek piva a vodky...

2. BC - C1 (4500m.)
Zpočátku vede cesta po kamenité moréně ledovce Zviezdočka. Stezka je od trekařů slušně vyšlapaná, občas nějaký ten mužík... Prostě nuda, ale pohoda. Po nástupu na samotný ledovec se určitě nudit přestanete. Ideální cesta má být prý značena trasírkami. Hmm, občas nějaký spadlý klacek s fáborkem zahlídneme, ale podle nich bych netrefil ani doma do lednice. Jinak, horší ledovec jsme asi nezažili. Pokud zrovna nebloudíme, boříme se do těžkého měkkého sněhu, propadáme do trhlin a znova bloudíme. Rozhodně se nenechte v BC ošálit časy, které vám budou sdělovat Rusáci. Počítejte raději s celým dnem pochodu. Při zhoršených podmínkách se to může protáhnout i na dva dny. My jsme přes ledovec šli nakonec celkem 4x. Z toho jednou jsme startovali do čerstvé cca metrové sněhové nadílky a fakt jsme si užili fůru srandy. Místo pro postavení „jedničky“ je čistě na vašem zvážení. Žádná stálá místa se tady nepečou. Mělo by to být co nejblíže ledopádu a přitom dostatečně daleko od lavinových polí okolních kopců, včetně Pobědy. I tak jsme tady vinou laviny o jeden stan přišli. Jo a taky není moc dobrý nápad stavět stany nad trhlinami... Ale toho se lze vyvarovat jen stěží, trhliny jsou prostě všude. S vodou spíše nepočítejte. Nějaká jezírka se občas objeví, ale jinak už vás čeká vaření ze sněhu.

3. C1 - C2 (5100m. - 5200m.)
Cesta k ledopádu nám zabírá asi jednu hodinu, ale záleží na poloze C1. Přehlédnout ledopád nemůžete! Spolu s hlavní stěnou Pobědy je to další magnet pro oči. Tuny ledu, které nám visí nad hlavou moc vlídně nevypadají. Naštěstí to Rusové čerstvě vyfixovali, takže máme mírně ušetřenou práci. Mírně proto, že i přes zvolení logické linie výstupu je to místy více než kolmé a kvalita ledu hodně bídná. Jümaru a předním hrotům maček musíme proto hojně vypomáhat slovy, která nám rodiče zakazovali. Pokud by se na průstup ledopádem chystalo více expedic, je nejlepší nastoupit co možná nejdříve. Vyhnete se čekání a nebezpečí úrazu od padajících kusů ledu. Dál výstup pokračoval přes soustavu trhlin a ohromné laviniště přímo pod stěnu tyčící se nad ledopádem. Po krátkém traverzu nás čekala opět úporná šlapárna po sněhové pláni. Dvojku je opět možné vybudovat kdekoliv. Buď pod Pěrevalem Dikij ve výšce cca 5100m. - více v závětří, ale hrozí laviny. Nebo až na Pěrevalu s tím, že tady více fouká a posledních 100 výškových metrů je nutné vydrtit na relativně krátkém úseku. I tak nám tohle místo připadalo lepší.

4. C2 - C3 (5800m.)
Do „trojky“ se to opticky zdá být kousíček. Ani to převýšení na žádnou lapálii nevypadá. Ale záleží na podmínkách, které na širokém sněžném hřebeni panují. To co jsme tam zažili my, mělo do tvrdého firnu hodně daleko. Nezbývalo než se znovu proměnit na sněžné frézy a prodrat se tou bílou záplavou až pod první skály, kde se buduje třetí tábor. Z lehkého výšlapu se tak stala asi pětihodinová bitva. Místo odpočinku se hned pouštíme do budování tzv. pěščory (něco jako velký záhrab). Naštěstí nám Rusové ukazují místo, kde by se měla jedna nacházet. Stačí jenom vykopat vchod. Práce nám připomíná odkrývání nějaké faraónské hrobky a podobně to vypadá i uvnitř. Nic pro klaustrofobiky. Po patřičných úpravách se tam nakonec naše 4 tělesné schránky a krámy vejdou. Vedro uvnitř teda rozhodně není, ale nefouká tady a dalo by se říct, že máme docela pohodlí. Ve stanu by to bylo určitě horší! Možná i proto, že nahoru neseme jen jeden dvoumístný...

5. C3 - C4 (6400m.)
Na cestě do C4 (6400m.) je nutné překonat tak dvojkové až trojkové skalní úseky. V BC říkali, že tam budou nějaké fixy. Byly. Teda spíše jejich torza. Je vidět, že Poběda na rozdíl od Chána stojí stranou hlavního zájmu. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Tak jako tak, poprat se s tím musíme. Každopádně, těm cancourům plápolajícím ve větru bych moc nevěřil. Ale zase třeba můžete být bohatší o pocit při zjištění, že to po čem tak zvesela jümarujete vzhůru je jen lehounce přimrzlý zbytek lana. Větším problémem než lezení po skalách byly příkré ledové úseky. Tady by se nějaké fajne fixy šikly. Čtvrtý tábor se staví uprostřed skalních bloků. Míst vhodných pro stavbu stanu tady moc není, ale co nám zbývá. Počasí je mizerné, jsme utahaní a tak rezignujeme na hledání lepšího fleku a pouštíme se do pracných úprav. Nakonec vzniká celkem slušné orlí hnízdo s opravdu famózním výhledem. Neplánovaně jsme tady prožili dvě krásné noci, při kterých jsme zcela přesně zjistili, jak se asi cítí parta sardinek v mrazáku.

6. C4 - C5 (6900m.)
Ve výstupu do „pětky“ už pokračujeme jen tři. Zase nás čeká úžasná kombinace skalních a ledových úseků. Nacházíme opět pár starých fixů, ale na nich bych se nechtěl ani věšet, natož lézt. Některá příkrá místa proto raději fixujeme sami. Ve vánici ale stejně jümary na lanech prokluzují, takže je to celkem jedno. Těch pár výškových metrů na západní vrchol Pobědy (6918m.) nám zabírá osm hodin úmorné dřiny. Ještě další hodinu trvá hledání vhodného místa pro tábor. Stan jsme nakonec postavili na vrcholovém hřebeni, ale celkem dobrá místa byla i pod Západní Pobědou. V těchto místech musíte počítat s přítomností dotěrného a nepříjemného společníka. Tady se totiž naplno ukazuje síla větru vanoucího z pouště Taklamakan. Od místních dostal příznačné jméno - Tisíc čertů a opravdu to jako řev nějakých těch ďáblíků připadá. Výhledy na zlepšení počasí byly mizivé, takže jedinou potěšující zprávou bylo to, že odpadlík v pořádku dorazil do pěščory v C3.

7. C5 - C6 (7100m.)
Vrchol se dá sice atakovat už z C5, ale občas může být výhodnější ještě přežít noc v „šestce“. Tábor se většinou staví u tzv. Obelisku - výrazné skalní věže pod samotným vrcholem. Odtud je potom možné výstup zvládnout i během kratší periody dobrého počasí. Samotná cesta po vrcholovém hřebeni nebyla ani extrémně dlouhá, ani složitá. Hlavní překážkou se ukazovalo být počasí (vítr a mráz) a taky to, že se celou dobu pohybujete ve výšce nad 7000m. Problémem by se mohl stát i případný pád na stranu Číny. Prohlídka ledovce Temir-Suu by vás mohla přijít hodně draho, hlavně pokud nevlastníte čínská víza. Obecně se proto doporučuje padat na kyrgyzskou stranu hřebene. Nám se nakonec podařilo postavit stan v prudkém svahu nad Obeliskem, ve výšce 7200m. Odsud byla krásně vidět závěrečná trasa výstupu - nejdříve cik cak mezi skalami a po ostrém hřebínku až na samotný vrchol. A to bylo taky to poslední, co nám hora dovolila. I když jsme si za ty dva dny tady strávené zadýchali teplotu ve stanu na přijatelných -30°C, museli jsme zatroubit k ústupu. Kromě šílené vichřice, která nám pomalu ale jistě párala náš plátěný příbytek, nás ještě trápila jedna maličkost. Došel nám plyn...

8. Sestup
I přes pokračující bouři zahajujeme sestup. V našem případě spíš útěk. Bez vody a jídla se dostáváme jen do C5. Naštěstí nacházíme volnou pěščoru. Potrhaný stan by nám moc velkou ochranu neposkytl. Druhý den se nad námi hora slitovala a přepnula u toho svého větráku na nižší rychlost. Po dlouhé době se můžeme na slunci trochu zahřát a taky vytáhnout foťáky. Vrcholové fotky ze Západní Pobědy (Pik Važa Pšavela 6918m.) a pěkné výhledy na celý masiv severního Tien - Shanu jsou ale jen slabou náplastí na neúspěch. Po prudkém mixovém hřebeni to moc neodsejpá a možná proto si to někteří z nás urychlují několika různě dlouhými pády. Obešlo se to ale jen s materiálními ztrátami a my zcela vyčerpaní dosahujeme C3. Tady konečně potkáváme ruské horolezce, kteří nám ochotně poskytují kartuši s plynem. Řeknu vám, instantní polévka v životě nechutnala lépe. Pak už to byla pohoda. V „jedničce“ se zase všichni setkáváme a už čistě jako stroje dorážíme zbytek cesty. Po 15 dnech si můžeme vychutnávat pohodlí základního tábora. A taky péči táborového lékaře, protože naše prsty začínaly mít nějak divnou barvu. Ale to už je jiná historie.

9. Závěr
Pověsti o Pobědě rozhodně nelhaly. Spíše naopak. Skutečnost byla ještě drsnější než jsme čekali. V kopci jsme strávili celkem 22 dnů a snad jen čtyři z nich bych mohl označit za vhodné pro lezení. V tom zbytku jsme se museli potýkat s naprosto šílenými vrtochy přírody. Vichřice, sněžení, déšť, teplo, mráz, laviny... Kromě tří stanů a nějakých drobností jsme to odskákali i my. Možná tisíckrát jsme si říkali, že tohle už nikdy, ale stačila chvilka ve městě a nám se po tom divokém kvílení hor začalo stýskat. Příště bych si ale rozhodně chtěl přivézt lepší suvenýr, než jsou černé prsty na nohou. A za to „příště“ Poběda a její okolí určitě stojí.

 

účastníci expedice



PAVEL „KEMPES“ HLADÍK
(1970)
Hradec Králové





MAREK „EIFEL“ PROKOP
(1972)
Hradec Králové





VLADIMÍR „KOŠKEN“ POŠÍK
(1972)
Hradec Králové




JAROMÍR „RÉMA“ RÉMIŠ
(1972)
HO DKH Broumov




 
O expedici |  Průběh |  Informace |  Fotogalerie |  Guestbook

Táto stránka vznikla v rámci projektu EXPEDITION.SK - zadarmo vytvoríme stránky vašich expedícií. | Návštěvnost: 21426